Až skončím v politice, ztratím spolu s mandátem místního zastupitele i právo oddávat. Budu na to vzpomínat rád.
Není úplně zvykem – v historii naší městské části jsem teprve druhý – aby rada udělila právo oddávat opozičnímu zastupiteli. Je to však víc proto, že o svatby nebývá příliš velký zájem, než že by se tomu rada bránila. Já zájem měl, a i když bych asi jen obtížně vysvětloval, co mne tehdy k tomu vedlo, udělal jsem dobře.
Z našich životů se vytratila víra. Ne, nemyslím formální deklarace souhlasu s tou či onou hodnotou nebo představou. Myslím víru, to druhé, opravdové, dnes už tak málo přítomné, že mnoho z nás nenavštívila víra snad nikdy v životě. Není to myšlenka, je to pocit. Je to stav mysli.
A to je to, co na svatbách potkávám. V minutách zvážnění zmizí ta věčná touha mít odstup od všeho, zůstat vždy nad věcí. Nezadat si. Jen nemít v nic a nikoho skutečnou víru. To vše je náhle pryč, když se ve svatebním rituálu znovu vynoří ten starý svět, kdy věřit nebylo jen zoufale nemoderní slovo. Tohle, tady a teď, má ještě smysl, chce věřit a věří v těch chvílích každý z přítomných. Skutečný smysl, ten, který se nedokazuje, který v té chvíli je a každý ho cítí.
Na každé svatbě to je. Odcházíme, oddat zas někoho jiného, svatebčané se baví. Loudám se za ceremoniářkou a ještě na chvíli se otáčím a dívám se na jejich radost. Je to tam.
