Neziskovky: Od demokracie k totalitě

Financování tzv. neziskového sektoru z veřejných rozpočtů se plíživě stává jedním z nejpodstatnějších témat této země.

Nekonečné seznamy příjemců dotací budí pohoršení neúčinností, nákladností nebo i úplnou absurditou účelů, k nimž jsou peníze použity. Rozhořčení nad tím, jak nesmyslně jsou často utráceny naše daně, by však nemělo být hlavním předmětem diskuze o neziskovkách. Problém dotací neziskovému sektoru je hlubší. Je to problém systémový, problém, který ohrožuje samotné demokratické uspořádání.

Občané z veřejných prostředků platí nevolené subjekty, které prosazují politickou agendu. Ještě jednou zdůrazňuji - politickou. Ne agendu pomoci bližním, kterou se zaštiťují. Aniž by musely projít volbami, získávají tzv. neziskové organizace peníze na to, aby ovlivňovaly politická rozhodnutí, zákony, samu budoucnost země.

Lidé z neziskovek používají peníze veřejnosti na prosazování zákonů. Nejsou to peníze dobrovolných dárců, jsou to peníze z daní, získané pod záminkou prospěchu pro daňového poplatníka. Stále více jsou však používány hlavně na to, aby se jednou nastavené penězovody nepřerušily. A na získání moci. Protože ten, kdo stanovuje zákony, má moc. Toto už nejsou charitativní projekty. Toto není ochrana přírody, není to sociální práce. Toto je lobbismus placený daňovými poplatníky.

Bohužel, současný stav je ještě horší. Od ovlivňování zákonů, kdy neziskové organizace musely ještě svádět boj s legitimními politickými subjekty, jsme se posunuli dál. Nyní už si dokonce osobují výhradní právo rozhodovat. Neziskovky samy sebe nadřadily nad občany, nad demokracii. Vyvinuly postupem času důmyslný systém, jak se vymknout kontrole a postavit dokonce zcela mimo demokratickou diskuzi úvahy o tom, jak voličům tuto kontrolu vrátit. Prohlásily samy sebe za nezměnitelné dobro, o němž nelze diskutovat. Prostřednictvím řady mechanismů, včetně evropských struktur, se stále více vymykají byť jen potenciálním možnostem kontroly. Pokusy o její navrácení voličům, tam, kde v demokracii jedině patří, jsou prohlašovány za nelegitimní, dokonce za antisystémové.

Když jsem se obrátil na Jakuba Patočku, ekologického aktivistu, zakladatele hnutí DUHA a sveřepého bojovníka za referendum o brněnském nádraží, s žádostí o podporu pro vypsání referenda o imigrační politice země, rezolutně prohlásil, že o ničem takovém občané hlasovat nemohou. Občané podle něj nemají právo hlasováním ovlivnit politiku vlastního státu! O nádraží rozhodovat mohou, o budoucnosti pro sebe a své děti ne. O tom si osobují rozhodnout lidé jako Patočka.

Nejde o arogantní postoj jednoho levicového extrémisty, jde o ilustraci typického uvažování lidí z tzv. neziskového sektoru. Moc, kterou postupně pod záminkou pomoci občanům získali, nehodlají vrátit.

Neziskový sektor vyrostl na tvrzeních o pomoci společnosti, na údajně charitativních projektech, na projektech sociální pomoci. To už je ale pryč. Nyní představuje neziskový sektor paralelní vládu. To, co mu bylo svěřeno, a na co získává peníze, začal považovat za dobytá území. Lidé jako Jakub Patočka už nemají občany za dobrovolné dárce, které musí přesvědčovat, ale za poddané, za neprivilegovanou vrstvu společnosti, která nemá právo rozhodovat o své zemi.

Veřejným financováním de facto politických subjektů, které však nejsou podřízeny volebnímu mechanismu výběru a schvalování, se moc přesouvá za hranice demokracie. Část vlády je vyjmuta z kontroly voličů. Je to antidemokratický stav, něco, co je v přímém konfliktu se samotným politickým systémem. Peníze občanů jsou přesouvány lobbistickým skupinám, které následně ovlivňují politiku země ve svůj prospěch. Nelze je zvolit, nelze je odvolat.

Řeknu to rovnou: Toto není demokracie. Je to vřed totality bující v jejím těle.