Strana svobodných občanů překročila Rubikon. Brilantní tah Petra Hampla odstartoval proces, po němž už nic nebude jako dřív.
Co si myslel Karel Zvára, že dělá, když vyzýval Petra Hampla, aby ve straně obhájil sebe a své názory tím, že bude usilovat o zisk mandátu ve vnitrostranických volbách? Nevím. Zato vím přesně, co doopravdy udělal. Pozval kunu do kurníku, doširoka jí otevřel vrátka a nabídl jí všechnu drůbež. Na, ber si!
O odpovědi Petra Hampla, kterou dnes zveřejnil, přemýšlím už několik hodin. Vždy znovu a znovu mi zní v hlavě jediné slovo – brilantní. Ta odpověď je takticky brilantní. Je dokonalá. Je to direkt přímo na bradu. Ano, budu usilovat o mandát, odpovídá Petr Hampl. Vyzývám Petra Macha. Budu usilovat o funkci předsedy strany.
Je to drtivá reakce. Je to jiskra vržená do sudu se střelným prachem.
Vnitrostranický konflikt mezi pragmatiky a idealisty provází Svobodné po celou dobu jejich existence. Idealisté ve straně prosazují mluvení o liberalismu, pragmatici by rádi výsledky. Idealisté přemýšlí o vnitrostranické demokracii, pragmatici řeší, proč strana nezískává mandáty a hlasy ve volbách. Verbální liberálové pasou po těch nejpravdivějších pravdách, utilitaristé s nohama na zemi pochybují o smyslu veškerých pravd, když strana nemá ani sebemenší vliv na budoucnost země.
Obě strany mluví zcela rozdílnými jazyky. Ten idealistický pozoruhodně připomíná jazyk neomarxistů. Jak by také ne, vždyť aktivismus, pravdaření a bezzubá chytristika je v podstatě stále stejná, ať už žongluje s míčky liberalismu nebo třeba ekologie. Idealisté chtějí mít pravdu, pragmatici stojí o výsledky. Spor obou táborů napnul stranu k prasknutí - a nyní dostala poslední úder.
Volby předsedy strany budou jen formálním potvrzením vedení Petra Macha. To platilo ještě včera, ještě dnes ráno. Dnes večer už je to jinak. Spor o předsednictví bude tvrdým bojem mezi dvěma muži – Petrem Hamplem a Petrem Machem. Spor, který rozdělí členy strany do dvou nesmiřitelných armád a vrhne je do zuřivé bitvy. A nikdo už tomu nezabrání.
Idealisté nemohou kandidaturu na předsednictví Petra Hampla zablokovat. Jsou ve vlastní pasti. Museli by popřít všechny liberální myšlenky, všechno vzývání vnitrostranické demokracie, kterým se až dosud opájeli. Museli by popřít sami sebe. Budou donuceni, sami svými názory, které vždy hlásali, aby Petru Hamplovi poskytli všechen prostor ve vnitrostranické diskuzi ke hlásání jeho názorů. A ten toho využije, stejně jako využije každého sebemenšího náznaku, že boj není spravedlivý. Tady je ta vaše demokracie, sluníčkáři, to bude jeho odpověď.
Petr Hampl vytáhne na světlo všechnu až dosud latentní nespokojenost s vedením Petra Macha. Vytáhne, osvětlí reflektory a obtáhne červeným fixem. Jak je možné, že já sám mám po několika měsících aktivní práce volební preference patrně srovnatelné nebo i vyšší než má celý zbytek strany pod Machovým vedením? K čemu je takové vedení? Není strana od začátku vlastně jen strojem na osobní prestiž Petra Macha, strojem, který když splnil svůj účel a vyrobil pro svého vlastníka euromandát, byl odhozen jako již nepotřebný? Co si to tu všichni stále namlouváme, jakou kargopolitiku to tu celá léta děláme, když za námi nejsou žádné hmatatelné výsledky? To vše a ještě mnohem víc vychrstne Petr Hampl s gustem do tváře stranických sluníčkářů. A najde odezvu, protože to vše uslyšíme z úst člověka, který se pokusil, byl odmítnut a pak šel a sám udělal. To vše zazní od politika, skutečného viditelného politika s výsledky. Petr Hampl najde své sympatizanty, najde spojence a strana se rozpadne na dvě.
Od sobotního rána je příběh Strany svobodných občanů příběhem celé země v malém. Je to příběh o souboji mezi idealismem a utilitarismem, mezi pravdou a realitou, mezi slovem a činem. Je to příběh Petra Macha a Petra Hampla.
