Sociolog Petr Hampl (ex-Svobodní, nyní Blok proti islámu) se pokouší vysvětlit, proč k neomarxistickým, „sluníčkovým“ názorům tíhnou zejména mladí lidé. Mýlí se už ve výchozí premise.
To, že nehlasitějšími a nejviditelnějšími zastánci neomarxistů jsou pojašení studenti fakulty sociálních studií a lidé jim podobní, neznamená, že těžiště a zdroj neomarxismu jsou v mladých lidech. Je to právě naopak.
Neomarxismus jako ideologie je přímým pokračovatelem reálsocialismu, stalinismu, bolševismu a komunismu. Do české společnosti neomarxistické myšlenky nevstoupily náhle; vplynuly do ní s osobou Václava Havla, jeho přívrženců a ideových souputníků. Tito lidé hledali způsob, jak si v nové, volnotržní, náhle pravicové společnosti, adorující smysl pro podnikavost, ochotu vzít na sebe přiměřené riziko, zodpovídat sám za sebe, vést sám svůj život a nespoléhat na druhé, ve společnosti směřující k otevřenosti a svobodě, ponechat sami pro sebe výsadní postavení. To však bohužel nemělo nic společného s hodnotami pravice ani s představou svobodného a silného jedince. Ve skutečnosti nemohli tyto náhle ohrožené elity nabídnout blížící se budoucnosti doslova nic. Budoucnost totiž byla jen a jen pragmatická. Hrozilo, že by lidé mohli být hodnoceni jen podle toho, jaký skutečný užitek ostatním přinášejí.
Bylo tedy nutné všechny hodnoty svobodné společnosti popřít. Postavit opozici pravicovým ideálům svobody a síly, vytvořit novou levici. Jedním ze směrů byl ten, jímž vznikla sociální demokracie. A tím druhým neomarxismus.
Neomarxismus nezvedl prapor sociálních témat. Elitám, které ho vytvořily, byli vždy chudí lidé lhostejní. Sociální konflikt je příliš reálný, příliš hrozí, že se chudý zeptá, jak mu skutečně bylo tím či oním pomoženo. Neomarxismus je pro intelektuálské elity ideální. Nedává ani neslibuje totiž nikomu nic.
Elitám stačí jen hlásat, že všechny problémy, všechny běžné záležitosti lidí, jsou morálně pochybné. Všechny aspirace obyčejného člověka na vedení sebevědomého, autentického života, řízeného jen a jen vlastníma rukama, jsou špatné. Snažit se zbohatnout je špatné, protože je to „jen honba za penězi“. Snažit se uspět v podnikání je zlé, vždyť „podnikatelé jen kradou a škodí přírodě“. Neomarxistické elity nemají pro nikoho mimo sebe nic než askezi. Jezte méně masa, nekuřte, nejezděte autem, nebohatněte, nežijte. Tak je to správné, jen tak budete na straně Dobra.
A to vše přišlo od starých, ne od mladých. Mladí přirozeně tíhnou k pravému opaku. Mladí ještě chtějí. Chtějí mít vše; bohatství, dobrodružství, plný život. To staří už nechtějí, protože už mají, a každým chtěním mládí se cítí ohroženi. Neomarxismus našel v české společnosti úrodnou půdu v generaci staré, vždyť jen jí skutečně slouží. Ne nutně staré věkem, ale rozhodně staré mentálně.
Pracuji v technologicky orientované firmě, mezi kolegy i o dvacet let mladšími. Celá firma, do posledního člověka, sestává z lidí orientovaných jen a jen pravicově. Mladí lidé s technickým vzděláním chtějí kariérní růst, chtějí si koupit auto, byt, dům, děti dát do dobré školy, žít opravdový život. Jsou příznivci trhu, podnikání a konkurence, nenávidí dotace a neziskový sektor otevřeně označují za parazity. Ani jediný z mých mladých kolegů nechce žmoulat suchou celozrnnou housku pěší cestou do práce a jásat přitom, že pomohl deštnému pralesu a má malou uhlíkovou stopu. Příroda jim lhostejná není, ale nejsou idioti.
Ti nejzavilejší vůdci neomarxismu nejsou mladí. Byl Václav Havel v době své prezidentury mladý? Je Jiří Dienstbier mladý? Je náčelnice hnutí Žít Brno Barbora Antonová mladá? Je předsedkyně Zelených Jana Drápalová mladá? Ani Matěj Hollan není už zrovna mladý.
Mladí nadšenci jsou hodně vidět, ale za nimi stojí staří. Proč? Protože mohou. Dokázali část, zdůrazňuji však, že jen malou, i když hlasitou, tak stále velice úzkou část mladých použít ke svým účelům. Tak to bylo vždy. Když svazáci v padesátých letech budovali socialismus, byli také hodně vidět. Zpívali častušky a chodili rozkulačovat sedláky na vesnice. Přesto tehdejší, starší bratr neomarxismu, nebyl produktem mladých. Ti byli jen nástrojem v rukou lidí jako Klement Gottwald. Nadšení mládí, jeho chtění, jeho vůle k životu, bylo tehdy stejně jako dnes zneužíváno starými, aby podepřelo jejich elitní postavení.
Vysvětlovat neomarxismus jako generační problém je lákavé. Jestli však takto někdo postupovat chce, pak by měl póly sporu vidět právě obráceně, než k tomu svádí povrchní pohled. Zdrojem neomarxismu je mentální stáří, nikoli mládí.
