Spirála násilí: Analýza motivů vedoucích k eskalaci imigrační krize

Kdo má zájem na stupňování imigrační krize? Všichni. Zájmy všech relevantních skupin na politické scéně, přestože každá z nich sleduje jiné cíle, vedou stejným směrem.

Na konci února 2016 je Česká republika hluboce rozdělena diskuzí o imigrační krizi. V zemi žijí nízké desítky tisíc muslimů, ze zemí, relevantních v kontextu této analýzy, přišly v posledních měsících stovky imigrantů, další jednotky tisíc se očekávají během tohoto roku. Směřují události k eskalaci, k rostoucímu napětí a násilným incidentům? V následujícím textu ukážu, že ano, a ukážu také mechanismy, jimiž je toto směřování poháněno.

Establishment, odpůrci a vítači

Rozlišme tři hlavní politické skupiny, definované vztahem k imigrační krizi - establishment, odpůrce a vítače.

Establishment představují ty subjekty, které jsou již nositeli politické moci. Jsou to etablované politické strany, ty, které by za normální, předkrizové situace, měly prakticky jistotu další přítomnosti v parlamentu.

Vnitřní vztah establishmentu k imigraci je neutrální; jediným zájmem establishmentu je udržení moci, tedy zachování statu quo. Establishment nemá žádnou motivaci ke změnám, naopak, každá změna pro něj představuje ohrožení. Všechny aspirace establishmentu již byly uspokojeny, jejich další kvalitativní stupňování je v rámci politického systému nemožné.

Odpůrci imigrace jsou ty subjekty, které dnes neparticipují na moci a jejichž ambice má naplnit agenda, založená na antiimigračních postojích. Vítači jsou pak protipólem odpůrců.

Základní motivace

Přestože se na první pohled odpůrci i vítači jeví jako zcela antagonistické skupiny, ve skutečnosti tomu tak není. První i druzí mají jedno společné - jejich vůle k moci může dojít naplnění výhradně změnou. Jen zásadní společenská změna dokáže zbavit moci establishment, jež je jejich společným nepřítelem. Žádná z posledních dvou skupin nemá zájem na udržení stavu věcí, právě naopak. Nutnou životní podmínkou pro obě z nich je současný stav zvrátit.

Ani vítači, ani odpůrci imigrace nemohou svou politickou nabídku donekonečna stavět na stejné rétorice; lidem by se brzy omrzela, imigrační téma by vyprchalo, stabilní situace by nevyvolala poptávku po jejich politické nabídce. Poptávku je třeba živit novými událostmi, novými krizovými událostmi. Bez nich jsou obě skupiny odsouzeny k zániku, aniž by něčeho dosáhly.

Imigrační krize navíc není jen jedním z mnoha témat, jehož se aspiranti na politickou moc mohou chopit. Imigrace je téma jedinečné, za něž není žádná adekvátní náhrada. Silou emocí, jaké vzbuzuje mezi obyvatelstvem, se imigraci nedokáže přiblížit ani krize ekonomická, a všechna ostatní možná témata zůstávají na pomyslném žebříčku atraktivity až kdesi daleko vzadu. Logika situace říká oběma skupinám totéž: „Teď nebo nikdy!“

Zdálo by se, že establishment takový zájem nemá. Konzervativní establishment, ten, který chce zachovat status quo jak co se týče samotného stavu věcí, tak co se týče metod, potřebných k jeho udržení, jistě ne. Tato část establishmentu však představuje v podstatě mrtvou zátěž; jelikož nemá schopnost přizpůsobit taktiku změnám situace, nemá na dění ani žádný reálný vliv.

Oproti tomu radikální establishment vidí v krizové situaci příležitost, jak své postavení upevnit. Jeho politická nabídka voličům zní „žádná změna“, což dobře souzní s požadavky obyvatelstva ve vztahu k imigraci. Radikální establishment je tak motivován krizi vystupňovat do stavu, kdy obyvatelé země budou volat po uklidnění, zahrnujícím i potlačení oponentů establishmentu.

Scénář: Spirála násilí

Jak se tyto základní motivace projeví? Připomeňme si situaci popsanou v úvodu.

V zemi existuje nezanedbatelná muslimská komunita. Její hlavní část je vývojem situace zastrašena, to však zároveň nevyhnutelně vede k obranné reakci. Radikalismus se sice ještě neprojevuje, čím silnější tlak však bude na příslušníky menšiny vyvíjen, tím pravděpodobnější je zformování skupiny, která mu bude chtít čelit všemi postředky. Oč je na tomto místě přirovnání ke kryse zahnané do kouta méně taktní, o to je výstižnější.

Přicházejí první stovky imigrantů, další jednotky tisíc se očekávají.

Pro odpůrce imigrace je v této situaci životní nutností, aby došlo k incidentům. Nejde jen o to, aby dokázali, že jejich negativní stanovisko vůči přistěhovalcům bylo správné. K tomu by stačilo si počkat, protože dříve či později k problémům stejně dojde. Logika situace však odpůrcům čekat neumožňuje, čas neúprosně hraje proti nim. Každý nový přistěhovalec, který se v klidu začne začleňovat do společnosti, je totiž argumentem pro vítače. Argumentem, který bude proimigračními skupinami použit, aby ještě šířeji otevřel bránu dalšímu přistěhovalectví. Když pak zvážíme, že situaci dále katalyzují blížící se volby, závěr je jednoznačný – z hlediska odpůrců imigrace k incidentům dojít musí, a čím dříve, tím lépe.

Vítači však vyhrocení problémů nepotřebují o nic méně; přejí si ho stejně, jen o něco později.

Ustálený stav totiž vítačům v dlouhodobém horizontu nesvědčí o nic víc než odpůrcům. Jestliže bude situace klidná, nebudou to vítači, ale establishment, kdo za něj shrábne před občany zásluhy. Ten hlavní důvod, proč i vítači směřují k eskalaci konfliktu, však tkví v něčem jiném – v účelu, k němuž chtějí vítači imigranty použít.

Radikální imigranti změní rovnováhu sil

Vítači představují ve společnosti izolovanou, malou, veřejným míněním ostrakizovanou skupinu. Je očividné, že ani hypotetický klidný průběh imigrace na jejich okrajovém postavení nedokáže nic změnit. Extrémní ideologické pozice, jež vítače dlouhodobě charakterizují, jsou s většinovým názorem voličů neslučitelné a vždy takové budou. Imigranti tak pro vítače do budoucna představují jeden z velmi mála způsobů, jak své postavení posílit a konečně realizovat své mocenské ambice.

Záměrně jsem použil slovo „způsob“. Nejde totiž o spojenectví. Imigranti nemají početně posílit řady vítačů či jejich voličů, jak se obvykle míní. Něco takového by nikdy nefungovalo. I kdyby všichni nově příchozí volili politické subjekty s vítači spojené, nebude jich dost. A hlavně k něčemu takovému nedojde. O voličskou přízeň přistěhovalců bude soutěžit příliš mnoho skupin, mezi něž se hlasy rozdělí – na své si přijdou nakonec i ty subjekty, které dnes reprezentují odpůrce, o establishmentu ani nemluvě.

Vítačům mají imigranti posloužit jako nástroj.

Až (nikoli jestliže, až) dojde k násilným konfliktům, část přistěhovalců se radikalizuje. A právě o tuto radikální část mají vítači největší zájem. Realizují pro ně totiž to, co sami dnes nedokážou – zapojí násilí do politického boje.

Jádro vítačů představují extrémní, antisystémové politické síly. Síly, jejichž akce už dnes zacházejí na hranice legality a leckdy je i překračují. Síly, které záměrně vyvolávají konfrontaci, inscenují události, využívají a toužebně očekávají každou výtržnost, jen aby ji mohly propagandisticky využít. Jejich konečným cílem není jen nahradit establishment, ale zvrátit celý demokratický (z jejich pohledu „kapitalistický“) systém. Mantinely pro jejich metody neurčuje jejich vlastní přesvědčení, morálka či ideologie, ale jen a pouze schopnosti. Schopnosti, které nyní násilí nezahrnují, nebo ne v potřebné míře. Jakmile však budou mít k dispozici radikální přistěhovalce z jiných kulturních oblastí, vše se změní. Radikální část imigrantů představuje pro vítače armádu, jež dokáže zvrátit rovnováhu sil na jejich stranu.

A to je důvod, proč i vítači incidenty chtějí. Přejí si konfrontaci stejně jako odpůrci, protože konflikt a násilí povede k radikalizaci imigrantů. Jejich odhodlání bránit se před útoky pak využijí. Nasměrují jej proti svým politickým odpůrcům.

První úspěch roztočí spirálu násilí

Politická scéna v České republice není na násilí zvyklá. Bude reagovat velmi citlivě. Establishment ustoupí, většina odpůrců bude na nějaký čas zastrašena. Tímto úspěchem bude tichá koalice mezi viditelným politickým a neviditelným teroristickým křídlem vítačů zpečetěna.

Po prvním šoku bude následovat eskalace. Establishment sáhne k drastickým opatřením, odpůrci imigrace budou požadovat ještě drastičtější. Na násilí bude odpovězeno dalším násilím, spirála konfliktu se bude otáčet stále rychleji. Země se propadne do chaosu, v němž každá zájmová skupina uvidí především příležitost k vlastnímu konečnému vítězství.

Závěr

Analyzovaný scénář představuje logický a pravděpodobný vývoj událostí v příštích desítkách měsíců v České republice. Mechanismy v něm popsané neoperují s žádnými skutečnostmi či kvalitami, jež by se v novodobé historii již mnohokrát nevyskytly. Spirálu násilí roztáčenou zájmy všech zúčastněných stran můžeme snadno odhalit v událostech dvacátých let v Německu, v mnoha náboženských, etnických či národnostních konfliktech. Jestliže se v únoru 2016 v České republice jeví jako těžko uvěřitelný, je to dáno jen tím, že by se měl realizovat v zemi, která na něj není po mnoho dekád zvyklá. Přesto i v této zemi dokážeme vysledovat události, které se řídily stejnou logikou; stačí jen připomenout předválečné spory s německou menšinou, ale i zcela nedávné lokální konflikty s menšinou romskou.

Účelem scénáře není demonstrovat předpověď, která se buď splní či nesplní. Smyslem analýzy je odhalit rizika. Spirála násilí je rizikem takových rozměrů, před jakým Česká republika po roce 1989 dosud nestála. Řešení je jen jedno - zabránit prvnímu kroku, který ji uvede do pohybu. Pokud se nepovede zastavit na počátku, nemusí se to podařit vůbec.