„Tato pěkně živená pani Magda Faltová šéfuje neziskové organizaci jménem Sdružení pro integraci a migraci. Za posledních pár let získala jenom ze strukturálních fondů EU 30 079 876 Kč."
„To je slušný rozpočet, se kterým se vyplatí dělat etnobyznys. Diví se někdo, že pořád potřebují migranty?”
Mám rád internetové diskuze. Sám se příliš nezapojuji, jen čtu a snažím se porozumět. Když jsem pročítal přibývající komentáře pod fotografií paní Faltové, pochopil jsem, jak tragickému omylu podléháme.
Nejde o peníze. Lidem jako je Magda Faltová, jako je Matěj Hollan, Matěj Stropnický, Martin Freund a všichni ti další nejde o to, aby se přisáli na veřejné rozpočty. Ne na prvním místě. Touha po penězích je důležitá, ale není to to hlavní. Tím nejdůležitějším, po čem tak lační, je moc.
„Dejte před člověka funkci a zblázní se,“ varoval mne jeden zkušený politik v době, kdy jsem sám uvažoval o kandidatuře. Dejte člověku moc, stačí jen příslib moci, jen matná příležitost, a stane se z něj někdo jiný. „Nepodceňujte to, je to silnější, než si umíte představit,“ pokračoval tehdy ten politik. A měl pravdu. Neuměl jsem si to představit a podcenil jsem to. Je to silnější, než si myslíte. Viděl jsem lidi změněné k nepoznání, v bestie s vyceněnými zuby, bez zábran, bez ohledů. Jen mít moc, mít funkci, stát se konečně někým.
A to je to, co pohání neomarxistickou rakovinu. „Proč nám závidíte peníze, vždyť platy v neziskovkách jsou tak nízké,“ slyšíme často. Je to nevědomé přiznání. Na první místě nejde o peníze. Jde o moc.
Proto se jejich plány příčí zdravému rozumu. Vždyť vůbec nejde o to, aby racionálně fungovaly. Ne z vašeho hlediska. Nemají přinést váš prospěch, mají stvořit jejich moc.
Proto jsou zákazy, restrikce, kontrola, omezování slova v podstatě synonymická k neomarxistické agendě. Moc se musí realizovat, potvrdit, a tím znásobit.
Proto čím víc se blížíme tvrdému jádru neomarxistů, tím více nacházíme lidi, kteří by se nikde jinde neuplatnili, které by jinak nikdo nezaměstnal, lidi psychicky aberované. Ti nejsnáze podlehnou přitažlivé síle moci. Vždyť oni vědí, že jinak by nebyli ničím. Najednou jsou z nich ředitelé, poradci, náměstci... Je to jako zázrak. Z opovržení na výsluní. Z frustrace v extázi. A teď vám ukážu. Teď můžu. Teď jsem konečně někdo.
Moc. Stvoří aktivisty, protestující proti přízrakům, stvoří ředitele neziskovek, řešící neexistující problémy, stvoří náměstky a jejich bludné vize, stvoří ministry omezující svobodu projevu, stvoří jiné ministry s extrémistickým mentálním nastavením, bojující proti extrémismu, stvoří šílené diktátory i velitele koncentračních táborů. Být důležitý, významný, respektovaný, obávaný, třeba i nenáviděný, vždyť nenávist je zvlášť intenzivní forma uznání, hlavně konečně být.
Je nesmírně důležité si to uvědomit. Nejde o peníze. Jejich vůdcové nejsou zloději. Jsou sadisté.
Zloděje lze nasytit. Zloděj je jistě příčetný, snad i prohnaný, vždyť jinak by ho chytili. Chce věci z tohoto světa a když je riziko přílišné, ustoupí. Sadistu, člověka s patologickou touhou po moci, nasytit nelze.
Rakovina neomarxismu se nezastaví, ani když dokážeme zajistit slušný plat jim všem. Nevykoupíme se.
Vůdce neomarxistů nelze přesvědčit. Jejich ego se rozšířilo natolik, že je nic než touha po moci neovládá. Nelze jim vysvětlit, že to, co navrhují, nebude fungovat, protože z jejich hlediska to fungovat bude. Přinese jim to moc a o nic jiného nikdy nešlo. Jako nešlo partajní věrchušce v reálném socialismu o ekonomickou prosperitu; je jedno, že živoří, když je můžeme ovládat.
Nevykoupíme se, protože oni nechtějí naše peníze. Ta bestie se živí svobodou a životy, živí se přímo námi. Jestli je nezastavíme, přijde katastrofa.
