Televize Prima dnes odvysílala reportáž o iniciativě HateFree: "Miliony korun z kapes daňových poplatníků mizí vládním činitelům pod rukama."
"Většina politiků totiž vůbec netuší, kam přesně jdou peníze, které dostala tzv. kampaň proti násilí z nenávisti Hate Free Culture," zní kritika v televizní reportáži.
A lidé jásají. Znám ten jásot, znám ho víc než důvěrně, a proto mne tak děsí. Zažil jsem ho, žil jsem více než dvě desetiletí tam, kde se čas od času ozval. Je to stejný jásot, jaký propukl za komunismu, když se ve veřejném prostoru objevilo něco třeba jen náznakem protirežimního. Je to přesně stejné jako tehdy.
Nestojíme proti izolovaným problémům. Vítači, imigrace, HateFree, cenzura internetu, to vše je součástí jednoho celku. Je to nastupující režim.
Vím, že se člověk zdráhá uvěřit, ale ten jásot, propukající nad jednou reportáží, znám tak dobře. Vyzařuje z něj uvolnění, radost z toho, že někdo řekne to, co se bojíme my sami říct a o čem tušíme, že se říkat nemá. Konečně se někdo odvážil! Konečně to někdo řekl!
Zastavme se. Bojíme se říct? Říkat se nemá? Nesmí? Vždyť tohle je svobodná společnost. Nebo už není? Kolik z ní se už stalo režimem? Kolik z toho, co si myslíme, už raději nevyslovujeme? Kam jsme se to dostali a kam až to necháme zajít?
Jestli to, co se blíží, nezvrátíme, budeme brzy zas mluvit jen potichu a když není nikdo nablízku.
