Radek Velička, šéfredaktor konzervativního deníku Vlastenecké noviny, vydal knihu. Sedmdesátistránkový spis s názvem „havloidi“ je kompendiem textů z let 2011 až 2015.
Sbírka s podtitulem „Těžký život v zemi ovládané sektou“ je souborem internetových článků Radka Veličky, ad hoc komentářů k politickým událostem v České republice. Texty jsou neredigované, bez jazykové úpravy, často s chybami, zřejmě v téže syrové podobě, v jaké byly poprvé zveřejněny. Velička v nich ze své pravicově konzervativní pozice vede spor s názory a hodnotovým systémem, jež podle něj (i dalších) vychází z myšlenkového odkazu Václava Havla. Spor nikoli analytický, spíše propagandisticky neurvalý, expresivní, často vulgární a urážlivý. To není odsudek, jen popis. A vysvětlení, proč nedává smysl posuzovat knihu nejen běžnými literárními měřítky, ale ani měřítky politické analýzy.
Perverzní jedinci v šiku havloidní fronty opět útočí. Zhovadilá havloidní sekta ČT s chilským pérem. Jsou Schwarzenberg a Kalousek největšími zmrdy české politiky? To jsou názvy tří namátkou vybraných kapitol. Dozvíme se v nich o „havloidních prasatech“, „gumákách od hnoje“, o „Mirkovi arcikokotovi“, „zmrdských útocích“ a dalších takových věcech. Expresivnosti textů můžeme dobře rozumět, dokonce ať už je náš vlastní názor jakýkoli, napsat na takovou knihu recenzi běžným způsobem je ale nemožné.
Tím vším však rozhodně nechci říci, že nemá smysl nad havloidy přemýšlet.
To první, co mne zaujalo, je vysvětlení autora, jak slovo „havloid“ vytvořil. Byl to totiž právě Radek Velička, kdo tento termín do češtiny zavedl, jak vysvětluje v předmluvě. Vysvětlení, které podává, upoutá svou očividnou lživostí. Velička objasňuje, že etymologie slova nevznikla použitím přípony „-oid“, tedy že jeho význam není „Havlu podobný“ či „z Havla odvozený“, ale sufixem „-id“, podobně jako slovo „bolid“ (jasný meteor). Havloid má tedy být čímsi efemérním, krátkodobým, co se rychle objeví, zazáří a shoří.
Sám Velička přirozeně dobře ví, že to není pravda ani v jednom směru. Příponou „-id“ by došel jedině ke slovu „havlid“, a havloidé, tedy lidé, hlásící se k odkazu Havlovy nepolitické politiky, také nejsou ničím přechodným. Právě naopak. Havloidé jsou tím nejstálejším, co v politice existuje. Jsou obyčejnou levicí, uzurpátorskou, kolektivistickou, elitářskou, takovou, jaká je levice přinejmenším od dob Karla Marxe. I to je důvod, proč dnes „havloid“ ustupuje výstižnějšímu pojmu „neomarxista“. Z jakého důvodu Velička dnes o původu svého slova tvrdí něco, o čem nejenže sám musí vědět, že není pravda, ale ani že čtenář to jako pravdu vnímat nebude, je tak trochu záhadou. Snad je za tím sarkasmus a spiklenecký úsměv, snad má jeho „vysvětlení“ být právě tím, čím se stalo pro mne – pohnutkou k zamyšlení.
Jak rychle stárnou politické události! To je to druhé, co člověka při čtení napadne. V letech, které texty pokrývají, jsem se sám o politiku intenzivně zajímal. Přesto ani pro mne dnes není vždy úplně snadné dešifrovat, co Velička komentuje, k jakému dění se vztahuje. Kniha není vybavena poznámkovým aparátem, je tedy jen na čtenáři, zda kontext událostí pochopí. Odhaduji, že jen za několik málo let už budou texty běžnému čtenáři nesrozumitelné zcela. A přitom řada komentářů se týká věcí, jež ve své době plnily hlavní stránky deníků a doslova hýbaly zemí. Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným, napsal Honoré de Balzac. Při čtení havloidů si však říkám, že zapomínání politických události vede k pravému opaku – k nesnesitelnosti z jejich stálého opakování, z neschopnosti se poučit, z nemožnosti sečíst a zúčtovat. Jak rychle zapomínáme a jak zlé ovoce to plodí…
Tím třetím a posledním, nad čím jsem při četbě havloidů přemýšlel, je jejich otec sám. Václav Havel. Co zůstalo z člověka jen pár let po jeho smrti? Nic. Václav Havel jako skutečná osoba je dokonale zapomenut, zničen a vymazán. Zmizel. Václav Havel se před osmdesáti lety nenarodil, nikdy nežil a nezemřel. Protože slova „Václav Havel“ jsou už jen jménem ideologického symbolu.
Václav Havel je dnes pouze prostinká názorová dichotomie. Ano, či ne? Jsi pro či proti? Zločinec či hrdina, spasitel či synonymum zkázy? Na které straně Václava Havla stojíš? Nic víc z něj nezbylo.
Tolik dimenzí se pod tím jménem kdysi skrývalo. Znal jsem Václava Havla, rozumí se zprostředkovaně, už několik let před listopadovým převratem. Měl jsem a mám rád jeho hry, obdivoval jsem brilanci jeho esejistického jazyka, pamatuji si, jakým zřídlem pravdy byl ve světě čisté lži. Vzpomínám na jeho krátké kalhoty, na humor a civilismus po vší té době tupé komunistické formální prázdnoty. I na vše, co bylo potom, na pochybnosti a omyly, na celou tu historii dobrou i špatnou. Nic z toho už neplatí. Ten Václav Havel zmizel do perfektního nebytí. Už neexistuje, už nikdy neexistoval.
Jediný nyní přípustný Havel má už jen jednu dimenzi. Stal se tenkou linií, oddělující dva nesmiřitelné politické proudy. Lze být jen na jedné straně Václava Havla či na druhé, zavrhnout jej či adorovat. Být havloidem či ne. Nic mezi tím.
To jsou paradoxy, pane Vaněk...
