Neziskovky: Aktivistka pro starostu nebo nový chodník?

V předchozích dvou textech [1, 2] na téma neziskových organizací jsem pojmenoval problém paralelní, antidemokratické, občany nekontrolovatelné moci, jakou představují nevolené organizace placené z veřejných prostředků.

Znovu děkuji všem za převážně pozitivní ohlasy i za podněty k zamyšlení.

V poslední části jsem stručně navrhl způsob, jak situaci řešit. V tomto článku návrh legislativních změn rozvedu a pokusím se vypořádat s protiargumenty.

První legislativní změna je přímočará - je nutné zákonem definovat lobbing a zakázat lobbistickým skupinám, aby svou činnost financovaly z veřejných zdrojů. To odřízne od veřejných prostředků uskupení jako jsou hnutí DUHA, Děti Země, NESEHNUTÍ, Brnění a mnoho mnoho dalších. Zdůrazňuji, že nejde o omezení samotné činnosti těchto nátlakových skupin – něco takového by bylo v demokratickém systému nepředstavitelné. Občanským uskupením nelze v demokratickém systému nijak bránit, aby se dožadovaly změn v legislativě a vyvíjely tlak na zákonodárce. To je správné a to je demokracie. Problém vzniká až tehdy, používají-li se k tomuto účelu peníze daňových poplatníků.

Přirozenou námitkou vůči takovému zákonu je, že bude obcházen. Definice lobbingu bude do jisté míry vágní, vzniknou spory o výklad zákona. Ano, tak to doopravdy bude. To je však vlastnost všech zákonů – jejich konečná interpretace přísluší pouze soudu. Samotnou definici lobbingu není třeba nijak složitě vytvářet de novo, stačí ji převzít z existujících zákonů jiných zemí, případně použít návrhy zákonů domácích. Očekávám, že již během přípravy tohoto zákona vznikne seznam organizací, jimž budou po jeho přijetí přerušeny finanční toky z veřejných rozpočtů. To dá od začátku jasnou představu, jak navržená definice lobbingu funguje.

Zákon vytvoří nástroj pro vedení soudních sporů vůči organizacím, které ho překračují. Je k diskuzi, jaké sankce zákon definuje – mohou sahat od prostého vrácení dotací, použitých místo přípustného veřejně prospěšného účelu na lobbing, přes pokuty, zákaz činnosti až k trestnímu postihu. V každém případě však legislativa postaví zneužívání dotací mimo zákon a umožní jej stíhat – v tom je její role nezastupitelná.

V neposlední řadě je zákon - nazvěme jej pracovně třeba zákon o zákazu používání veřejných zdrojů pro účely lobbingu – prosaditelným politickým cílem. Není to nedostižný ideál, je to prakticky realizovatelný úkol. Cesta k němu není neznámá a nevyžaduje žádné nedostupné prostředky; naopak, je zcela standardní. Je třeba najít pro záměr zákona politickou podporu, vytvořit jeho návrh a přimět subjekty, disponující zákonodárnou iniciativou, aby jej předložily sněmovně. Nebudu teď detailně hodnotit, jak obtížná či jednoduchá úloha to je, v každém případě však nijak nevybočuje z hranic možného.

Nyní se dostávám k druhému opatření. To již není tak přímočaré jako zákon, je však vůči lobbistickým neziskovkám neméně drtivé. Druhá část návrhu se opírá o princip subsidiarity.

Zásada subsidiarity v jednoduchosti říká, že rozhodovací pravomoci mají být v dělbě moci ponechány na nejnižších možných správních složkách. Lze-li o problému rozhodnout na místní radnici, pak by neměl být rozhodován na úrovni kraje, státu či dokonce ještě výše. Subsidiarita je zásada, k níž se hlásí i evropské právo.

Rozhodování na co nejnižší úrovni je nutné pro výkon občanské kontroly. Možnosti občanů kontrolovat místní zastupitele, místní radnici, upozorňovat na problémy a v příštích volbách komunální zastupitele vyměnit jsou mnohonásobně vyšší, než jaké mohou uplatnit vůči centrálním strukturám. Jako zastupitel městské části dobře vím, jak silný je hlas nespokojeného občana u místní samosprávy a zároveň také, jak slabý je tento hlas, když bude volat po změnách na úrovni třeba jen o patro vyšší. Každý z nás se může účinně zasadit, aby jeho starosta v příštích volbách nebyl zvolen. Jak složité v kontrastu s tím je ovlivnit volbu do poslanecké sněmovny. Každý z nás se může stát zastupitelem místní samosprávy a nést přímou odpovědnost ne vůči abstraktním voličům, ale vůči svým sousedům, vůči lidem z vedlejšího domu a z vedlejší ulice. Subsidiarita je princip, jehož důsledné dodržování zabrání úniku moci kamsi za obzor, do vzdálených neovlivnitelných center, ale ponechá ji lidem  na dosah.

Jestliže zákonem zakážeme nevoleným organizacím s politickou agendou přijímat veřejné prostředky, nenechají to jen tak. Jakmile se toto nebezpečí stane jen trochu reálným, zahájí všechny ty eko-etno-bio-gender-a-co-já-vím-čeho-všeho-ještě lobbistické kanceláře mohutnou protiofenzívu. Je to byznys, který dobře živí mnoho lidí a ti si nenechají peníze, o nichž jsou vnitřně přesvědčeni, že jsou jejich, jen tak sebrat.

Základem protiargumentace politických neziskovek bude tvrzení, že jejich snaha o zákaz prakticky všeho přináší zemi prospěch, prospěch tak velký, že by bez něj nemohla existovat. Nedejme se mýlit představou, že jde o tak očividný nesmysl, že mu nikdo neuvěří. Nezisková lobby má velmi široké mediální možnosti a zcela cynicky řečeno, není podstatné, co si lidé doopravdy myslí a co chtějí. Dokáží-li neziskovky vytvořit neproniknutelnou mediální hradbu, v níž názor protistrany nebude slyšet, vytvoří tím dojem, že žádný protinázor neexistuje, byť by ho ve skutečnosti zastávala většina občanů. Prostor v médiích znamená prostor k dezinterpretaci – stejně jako jsou dnes dezinterpretovány přirozené obavy lidí o budoucnost země a označovány za xenofobii, rasismus a nacismus, budou stejně tak nálepkovány snahy o přestřižení penězovodů. Návrh zákona proti lobbingu z veřejných zdrojů bude vyložen jako snaha o destrukci charitativních projektů, projektů sociální péče, jako pokus sebrat peníze starým a bezmocným. Nebude lži, kterou by daňovým poplatníkem živení aktivisté považovali za příliš velkou, jen když zabrání vyschnutí studny, z níž se čerpají veřejné peníze.

Druhá část návrhu tomu předchází. Zakažme zákonem přidělování dotací na politickou činnost nevolených subjektů z úrovně státu i krajů. Peníze, které tak v rozpočtu zůstanou, převeďme na nejnižší úroveň rozhodování, na místní samosprávy. Nechť jimi disponují radnice obcí a městských částí. Ponechme pak na nich a jejich odpovědnosti, zda je aktivistům dají.

Lobbisté, skrytí v neziskovkách, tak nebudou moci tvrdit, že peníze na veřejně prospěšné účely zmizely. Ponechme jim možnost dál o ně usilovat, ale jen na lokální úrovni. Vyrazíme jim tím z rukou hlavní argument, o nějž se budou opírat a zároveň je vystavíme přesně tomu, čemu vystaveni být mají – trvalé nutnosti dokazovat občanům, že to, co dělají, opravdu veřejný prospěch přináší. Ať přesvědčují starosty, obecní rady a zastupitelstva o tom, že financovat hnutí za lesbickou rovnoprávnost žab v Tanzánii je správné, že je to lepší než nová školka, hřiště, opravená cesta. Snad najdou starostu, který si rozhodnutí financovat raději aktivisty a jejich úsilí o zákaz tučných jídel, než přispět dětem v místním sportovním oddílu, před občany zodpoví.

Bude-li místní samospráva natolik nesoudná, že z obecních peněz raději zaplatí starostovi ztepilou genderovou aktivistku než nový chodník, budiž. Snad si to tak obyvatelé oné obce přejí. A nepřejí-li si, do voleb je v místní samosprávě vždy mnohem blíže než kdekoli jinde, opozice nemá nikde tak ostré zuby jako v lokální politice a nespokojenost občanů bolí komunální zastupitele ze všech politiků nejvíc.

Zákaz financování lobbingu z rozpočtu státu a kraje a přesun uspořených peněz na místní radnice – synergie obou opatření je smrtící ranou pro všechny lobbistické skupiny, které parazitují na veřejné podpoře pro obecně prospěšné aktivity. Nevylévá s vaničkou dítě, naopak. Zachová v systému přesně stejný objem peněz, jen je nasměruje tam, kde nám nebudou škodit, ale skutečně prospívat.

A jak to celé prosadit? O tom zas příště.