Na okraj: Jsme tak chytří, až to rozum nebere

"Nikdo nás nevolí, protože jsme tak chytří, že to rozum voličů nebere," píše kandidát na předsedu strany Petr Hampl v třetím dílu své analýzy situace Svobodných. Je to velmi výstižné.

Problém Strany svobodných občanů je problémem společenské třídy. Členové strany se rekrutují z úzké společenské vrstvy, elitářské a intelektualistické. Z takové té ubožejší střední třídy, která si úspěch spíše namlouvá než že by si na něj reálně sáhla. 

Stejně jako Piráti nebo Zelení nejsou Svobodní společensky diverzifikovaní. Stejně jako Piráti nebo Zelení skutečné složení společnosti ani nereflektují, ani širší vrstvy obyvatelstva neumí oslovit. Co víc, v podstatě je ani oslovit nechtějí. Jejich třída jednak za svou definiční hodnotu považuje intelektuální nadřazenost, jednak se obyčejných lidí docela obyčejně bojí.

Svobodní ve skutečnosti dobře vědí, v čem je jejich problém. Hamplova analýza je pro ně pravdou, kterou dávno znají. Ale vědět a přijmout jsou dvě různé věci. Svobodní pravdu o sobě a své straně znají, ale se vší vehemencí ji odmítají. Snad je to pravda, co Hampl říká. Je to však nepřijatelná pravda.

Typický Svobodný dobře ví, jakými nástroji se dostal k moci Andrej Babiš. Ví, co stojí za úspěchem dalších stran. Ví, proč má Martin Konvička tisíce lidí na shromážděních. To vše dokáže intelektuálně analyzovat, správně pojmenovat - a odmítnout. Protože emocionálně je to pro něj nepřijatelné. Ví, kudy vede cesta, odmítne však po ní jít. Dokonce to považuje za přednost, protože on přece takový není.

Typický Svobodný je produkt středostavovské morálky. Morálky předstírání, pokrytectví, pracně kamuflovaného neúspěchu, nedostatku sebedůvěry maskovaného za nafrněnou nadřazenost, prázdného mrckování vydávaného za intelektuální výšiny. Jen dutým obalem, pod nímž toho mnoho není. Vždyť nikdy nemuselo být. Typický Svobodný je nadprůměrně vzdělaný. Od malička byl vychováván v tom, že cestou k úspěchu je vstřebat, co se k vstřebání předkládá, zformovat se do požadovaného tvaru, být tím, kdo se nejlépe přizpůsobí. Dokázal to. Vstřebal, zformoval se, přizpůsobil a dostal červený diplom.

Celý život v něm potlačovali ambice, tvrdost, lstivost, obchodnickou zdatnost, vůli k moci. Dnes o tom mluví pohrdavě, nazývá to oportunismem a nedostatkem idealismu. Tak ho to naučili, jinak nemůže. On takový není.

Petr Hampl svou kandidaturu - a jak by mohl jinak - staví na věcné argumentaci. Na pochopení mechanismů moci, na přijetí pravidel, podle nichž se politická hra hraje, vždy hrála a hrát bude. Jenže tady nejde o argumenty ani o věcnost. Podstata problému je emocionální. Kdyby strana šla směrem, o jakém mluví Petr Hampl, bylo by nutné stýkat se, mluvit a spolupracovat s lidmi, jichž se elitáři děsí a štítí. Všichni ti dobře vychovaní slušňáci, výborní studenti, noblesní hošíci ve vestičkách, konzervativní gentlemani a intelektuální krasoduši, ti že by se měli přiblížit lidem, jichž se odjakživa straní? Nikdy. Museli by akceptovat normy chování, které jsou pro tuto společenskou vrstvu neakceptovatelné. Museli by zpochybnit hodnoty, jež považují za nezpochybnitelné. Museli by sami sobě přiznat, že nejsou elitou, že jejich osobní úspěch funguje jen uvnitř bubliny společenské třídy, že je víc sebeobelhávajícím konstruktem než čím jiným. 

Museli by překonat strach. Strach ze sebe sama. A tento druh strachu je něco, co typický dnešní Svobodný nikdy nepřekoná.